Death Note - Trýznenie
L Lawliet. Jméno, kterého jsem se nyní děsil ještě mnohem víc než kdy dřív. Zvláštní, právě ve chvíli, kdy víte, že jen pouhý náznak vašeho jména by mohl znamenat vaši smrt, máte největší nutkání ho vyřknout. Jméno a tvář, to je všechno, co člověk potřebuje, aby zabil. Zajímavé, přitom obyčejní vrazi s nožem v ruce o vašem jménu ani nepřemýšlí. Ale jméno prozrazuje mnohé. Jméno je vaše ochrana a smrtící zbraň. Nemít jméno prakticky znamená...
neexistovat.
Když jsem poprvé spatřil toho chlapce, věděl jsem, že právě on je ten jediný, kdo by se mi kdy mohl rovnat. Jeho jednání bylo... perfektní. Dokonalé. Stačil mi jediný pohled na obrazovku a věděl jsem, s kým mám tu čest. Když přišel domů ze školy, zkontroloval, jestli nikdo není doma, a zalezl k sobě do pokoje. Zdánlivě to vypadalo, že je všechno v pořádku, byl tu jen jeden malý moment, kdy zaváhal. Bylo to, když bral za kliku. Přesně v tom momentě zjistil, že tam někdo byl. Vím to, stejně jako vím, že můj život už nepotrvá příliš dlouho. Jenže takový drobný detail asi sotva postačí jako zdůvodnění. Ne, vím jistě, že nepostačí. Máloco postačí jako zdůvodnění, obzvlášť když na vyšetřování pracuje jeho vlastní otec. Kdyby tak udělal sebemenší chybu...
Jenže od té chvíle si dával velký pozor. Riskoval jsem dokonce natolik, že jsem se mu představil. Řekl jsem mu pravdu. O všem, co jsem dělal a věděl. A tady jsem se možná zmýlil.
Kontakt s ním mi umožnil domyslet si spoustu věcí, ale zároveň mě také zaslepil. Doufal jsem, že se mýlím. Snad jsem dokonce prosil boha, ať se mýlím. Nepřál jsem si, aby někdo, jako je on, byl obviněn z mnoha vražd a následně potrestán smrtí. Ten kluk byl prostě... ohromující.
Celý svůj život jsem strávil v osamění, jediný, kdo kdy se mnou byl v kontaktu, byl Watari. Lidé mě nikdy nebrali jako člověka. Ať už jsem byl podřadný, protože jsem divný nebo si hraju na inteligenta, nebo nadřazený kvůli mým dedukčním schopnostem, nikdy jsem jim nebyl roven. Ale tenhle chlapec mě vzal jinak. Nikdy mě nenechal vyhrát, ale nikdy mě ani nepodceňoval. Mluvil se mnou jako s člověkem. Choval se ke mně jako k člověku. Nikdy mu nevadilo, že sedím skrčený u obrazovky a vejrám do ní jako děcko. Nikdy si ani náznakem nestěžoval, že mám přílišnou spotřebu cukru. Většinu času mu ani nevadily moje metody. Když vstoupil do mého života, nikdy se na nic nezeptal. Když vstoupili do mého života ti policisté, můj zrak padl na jejich vyjevené tváře a tázavé výrazy. Drtilo mě to. Ti lidé, ač mí partneři, byli mí nepřátelé. Ti lidé nikdy neměli ani špetku pochopení. Lhal jsem jim. Prozradil jsem jim jméno, které jsem si na místě vymyslel.
Ryuuzaki.
Zanedlouho se objevil on. Bez jediné otázky, jediného překvapeného pohledu. Ani jedinkrát nezaváhal. Vstoupil do mého života a jakýmsi způsobem ho naplnil. Vzato kolem a kolem a soudě podle informací, které jsem sdílel se zbytkem vyšetřovacího týmu, pravděpodobnost, že ten chlapec je hledaný masový vrah, byla pouhých 5%. Počítám-li ale s mojí intuicí, která mě ještě nikdy nezklamala, tohle číslo je mnohonásobně vyšší.
99,9%.
Říct tohle před zbytkem týmu, pravděpodobně se ke mně obrátí zády. Ne, dokonce i kdybych si to nahlas řekl sám pro sebe, znělo by mi to směšně. Kdokoliv. Jen ne on.
Toužil jsem říct mu svoje jméno. Toužil jsem říct mu úplně všechno. To nutknání bylo občas tak silné, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Tak už to řekni... řekni mu, jak se jmenuješ. Řekni mu, že mu věříš... občas jsem z toho dostával šílené nápady jako například skočit ze střechy.
Začal jsem proklínat tenhle případ. Stačilo by, kdybych na něm nepracoval, a mohl jsem po jeho boku být celý svůj život, v celé své pýše.
Žil jsem ve lži. Neřekl jsem mu o sobě téměř nic. Den za dnem bylo stále těžší ta tajemství udržet. Nechápu proč. Nikdy mi to nedělalo žádné problémy. Proč právě teď?
A pak udělal tu nejšílenější věc, která ho vůbec mohla napadnout. Nechal se zavřít. Na dlouhou dobu se nechal zavřít do prázdné cely, kde nebylo nic než postel, holé zdi a mříže. Nechal se monitorovat ve dne v noci a zanedlouho vypadal, že už to nevydrží. Z nějakého důvodu mi ho bylo líto. Zvláštní. Ještě nikdy mi nebylo nikoho líto...
To ale zdaleka nebylo to nejhorší. Šok přišel, když vraždy přestaly. Myslel jsem, že to je zlý sen. Ale kdyby to byl skutečně on... proč by se nechával zavřít? Všechno se mi zdálo tak absurdní. Každé jeho slovo, každý jeho tah. Kdyby to byl skutečně on, každou vteřinu, kterou se mnou strávil, by riskoval odhalení. Při vyšetřování opakoval slova, která jsem v duchu pronášel sám pro sebe. Neříkal nic než pravdu. Až na jedinou jednu věc.
„Já nejsem Kira.“
To byla lež. Ta jediná, kterou mi kdy řekl, ta jediná, která měla tu moc ho chránit. Jenže pak přišel s opačným tvrzením.
„Možná jsem Kira.“
Ne, ty nejsi možná Kira. Ty jsi Kira. Já to vím, a vím to stejně dobře jako ty. V očích máš stíny. Já je tam vidím. Možná jsem sám, ale přesto je vidím.
Ty oči, to byla věc, kterou jsem si zapamatoval ze všeho nejlépe. Jako by viděly dvakrát. Jako by on vnímal dvakrát. Dvojí svět, jeden uvnitř a jeden venku. Jeden pravdivý a jeden falešný. Přál jsem si, abych byl slepý a nic necítil. Věděl jsem, že ten chlapec není zlý. Není ani špatný. Je jen... nezkušený. Tohle byla ta jediná chyba, kterou ve svém životě udělal. Ta jediná, ale ze všech chyb, kterých se mohl dopustit, ta nejhorší. Věděl jsem, že je prokletý. Něco ho sevřelo a on, místo aby se pokusil vymanit, nabídl tomu něčemu svoji pýchu. A to něco s radostí přijalo. Jen pomyšlení na to mě nesmírně bolelo. Ze všech lidí na světě... proč právě on?
Den za dnem jsem ho pozoroval, jak tam sklesle sedí ve své cele, jeho pleť pomalu ztrácí barvu a stíny pod jeho očima se pomalu prohlubují. Jako bych trpěl s ním. Každou chvilku jsem se ho ptal, jestli je v pořádku. Měl jsem pocit, že bych tam měl být s ním, přesvědčit se o pravdivosti toho zjevu. Ale už jen ta představa, že tam vůbec sedí a já ho tu ve svém pohodlném křesle podezírám z vraždy, se mi hnusila natolik, že jsem nebyl schopen udělat vůbec nic.
A pak jako by přišlo osvobození. Vraždy začaly nanovo. Znovu ale něco nesedělo. Několik věcí. Tou první byl on sám. Něco se změnilo. Stín z jeho očí vyprchal. Jeho dvojitý pohled zmizel. Tón jeho hlasu se změnil. A on... něco v jeho nitru prostě zaniklo. Jako by to nikdy neexistovalo. Je snad možné, že o ničem neví? Je snad možné, že jednal podvědomě? Ne, na to si byl před příchodem téhle změny příliš jistý. Něco tu prostě nebylo správně. Jen vědět co...
Byl jsem si nyní témě jistý, že pokud měl s Kirou něco společného, už tomu tak není. Z jeho očí zmizel stín a zároveň mu z ramen spadla děsivá tíha, kterou na nich nesl předtím. Byl lekavější, o něco váhavější, ale pořád to byl on. Měl jsem pocit, že budu radostí skákat. Měl jsem pocit, že říct mu své jméno by už nebylo tak riskantní, ale něco mě varovalo. Moje intuice mi znovu řekla, že něco není v pořádku... a znovu to zabolelo.
Od té doby jsme na případu pracovali společně ve dne v noci. Byl ke mně připoután řetězem. Skoro jsem byl za něj šťastný. Stín v jeho očích se od té doby neobjevil ani jednou. Dokonce to vypadalo, že ten kluk se děsí představy, že by kdy mohl zavraždit byť tu nejstrašlivější bytost světa.
Pak přišel na scénu ten zápisník. Obyčejná knížečka s černými deskami, které zdobil jediný bílý nápis. Stačilo se jí dotknout a váš svět se úplně proměnil. V tu chvíli jsem věděl, jaká tíha spočívala na ramenou toho chlapce. To byla příliš krutá zkouška pro někoho takového, jako je on. Vteřinu předtím, než se to stalo, věděl jsem, co udělá. Vytrhl mi tu nevinně vypadající knížečku z ruky a následně se z jeho úst ozval tak nelidský křik, že se mi zježily i ty chlupy, které už mi dávno vypadaly. Věděl jsem, co se děje.
Všechny ty vraždy, co napáchal... musela být muka je prožít poprvé. On je prožíval znovu. Přál jsem si, abych mohl vrátit zpátky čas a zabránit tomuhle okamžiku. Proklínal jsem ho. Ale věděl jsem, že v tu chvíli jsem prohrál. Všechny jeho plány, do posledního detailu, mu vyšly. Uvědomil jsem si, kam mířil. Nezačal se svíjet a prosit o milost. Nezačal utíkat. Neudělal vůbec nic. Uklidnil se a stín, kterého jsem se tak děsil, se vrátil do jeho očí. Co ale bylo horší, byla přítomnost té druhé existence. Té, která jediná měla v rukou větší moc než majitel deníku s černými deskami. Uvědomil jsem si, že už mi příliš času nezbývá. Mé jméno už nebylo důležité. Ale přesto jsem mu ho odmítl sdělit.
Bál jsem se ho. Toho jediného člověka, který mě dokázal přijmout. Toho jediného člověka, kterého jsem já sám byl schopen přijmout. Ten chlapec, kterého jsem považoval za svého prvního a posledního přítele, mě konečně porazil.
Byl to Yagami Light.
Komentáře
Přehled komentářů
Táto poviedka, aj keď neobsahovala nič nové, vymyslené, bola skvelá. Dokázala si to pojať tak osobne a vzišlo z toho fakt skvelé dielo:)
hmm...
(Lyliann, 18. 8. 2008 15:57)